Uvědomělí se nám vrátili

Stále častěji mi přichází na mysl slovo, o kterém jsem si donedávna myslel, že patří definitivně do minulosti, do časů mého nenávratně ztraceného mládí, prožitého v režimu dnes nazývaném totalitou.

Až před nějakým časem jsem se dočetl v komentáři reagujícím na zavilé televizní snažení Jakuba Železného, který si vypěstoval jakýsi podmíněný reflex související se slovem Čína, kde autor o něm poznamenal, že není zlý, je jen uvědomělý. A to je ono slovo tak typické pro dobu mé mladosti.

Uvědomělý člověk ví, co je správné nejen pro něho, ale i pro všechny ostatní, a podle toho myslí a koná. Není tedy jen sám názorově pevný, ale neváhá potírat a nahlašovat ony ztroskotance, kteří nemyslí tak jak je záhodno. Tenkrát v reálném socialismu vyvinutém z lidové demokracie jsem si o těchto lidech myslíval, že to jsou svým způsobem naivní pomatenci či vychcánkové, kteří pro svůj prospěch jsou ochotni udělat cokoliv. Pamatuji i takové mladé pány, co ve druhé polovině osmdesátých let vstup do strany tajili, aby se nestali terčem posměchu a pohrdání. Taková byla tehdy aspoň mezi mladšími lidmi atmosféra. Obvykle z těchto tajených členů se po převratu zrodili přesvědčení antikomunisté, ostatně v nepřátele starých pořádků se zázračně proměnila i značná část komunistů obecně známých. Schopnost mnohých bývalých straníků orientovat se v nových poměrech byla obdivuhodná. Neplatilo to samozřejmě pro všechny, byli i tací, co své ideály neopustili. Asi jim opravdu věřili. Příšlo mi to míň blbý než okamžité čelem vzad a následný pochod žádoucím směrem.

Pamatuji jako čtrnáctiletý kluk počínající normalizaci, od roku 1969 se začaly postupně utahovat šrouby a mnozí pomýlení (krásný to Husákův termín) se snažili opět býti uvědomělými, a to především v očích kádrováků, kteří o nich rozhodovali. Pohnutky pro ony snahy mohly být ušlechtilé, méně ušlechtilé i nízce zištné. Soudit bych se neodvažoval. Na druhou stranu bylo dost čestných a nepodělaných, kteří nátlaku slouhů tehdejší moci nepodlehli.

Teď po více než třiceti letech zprvu téměř úplné svobody, ovšem v průběhu let postupně přiškrcované, přišel čas nových uvědomělých, či nových věřících. Například věřících v covid včetně problematického očkování, nedávno Rusko začalo válku a zas se chce abychom věřili a nepochybovali, tedy byli uvědomělými tak jako kdysi, kdy se nepřítel nacházel na opačné straně. Objevují se i hlasy volající po trestání těch, co jdou takříkajíc proti větru. Něco mi to připomíná.

Tak jako kdysi i teď máme uvědomělou i vládu. Někdy je mi až trapně z té jejich slouhovské snaživosti, snad doufají, že je spokojený paníček podrbe za uchem, což ho nebude nic stát. Ale ani taková odměna není úplně jistá, jak naznačil projev nikoliv bezvýznamného evropského poslance Verhofstadta. To nebyla pochvala.

Ale asi se nedala čekat, kdo se cítí být pánem, ten slouhy nechválí, těm rozkazuje.